Chráněná krajinná oblast Železné hory 

Skromná a tichá nenápadná krása, nepřístupná osamělost a odlehlost, vlídný klid i pochmurný drsný půvab chudobné země i lidu – to byly vždy hlavní krajinné hodnoty těchto prostých a vzácných končin, jejichž zvláštní výrazný ráz je ještě zesilován a zdůrazněn sousedstvím bohatých žírných nížin, k jihu tiché roviny čáslavské, k severu rozlehlého dumného Polabí. Velicí malíři české krajiny – Antonín Chittusi, A. Slavíček a Jindřich Průcha – naučili nás znát a milovat skromnou, nevtíravou krásu těchto krajů.
Takto charakterizoval krajinu Železných hor Ladislav Žák, vizionářský architekt české meziválečné avantgardy. Jakoby jeho slovy mimoděk promlouvala hlavní charakteristika území, kterou je bezesporu až neuvěřitelná pestrost jeho geologického utváření. Hlavní zlomový hřbet jihovýchodního okraje hor, korunován přírodě blízkými lesy v okolí romantické zříceniny středověkého hradu Lichnice. Koryta řek Chrudimky a Doubravy, proplétající se krajinou v trasách prastarých tektonických linií. Daleké rozhledy k hraničním horám Krkonošským, kopcům Vysočiny, ale i k oběma Bezdězům. Skrytá zákoutí studánek obývaných už od ledových dob plžem praménkou, úpolínové louky s tundrovou vrbou borůvkovitou, výslunné opukové stráně s hořečky a starými sady. Polomský prales s vnučkami královských jedlí, stopy černých čápů na dně potoků, zahlazované pískem vířeným ploutvemi pstruhů. Dutiny staletých lip a dubů, které toho mohou tolik vyprávět... A lidé, kteří o tento kraj pečují a v něm žijí. To všechno a mnohem víc jsou Železné hory.